Francezka, mladá, veselá dívka kyprých tvarů, vstupuje do baru u mostu se zářivým úsměvem na tváři. Venku se smráká a za chvíli začíná její služba. Už je tu skoro sedmý měsíc. Docela výdrž na tak náročnou práci, kdy je den co den v kontaktu s lidmi posílenými alkoholem a mnohdy i něčím, co vědomí zcela ovládá a člověk pak ztrácí kontrolu nad sebou samým.
Bere vše s nadhledem, jen tak se nenechá rozhodit, má klidnou povahu, nebere si nic osobně.
I proto je stále tady a tvář jí zdobí široký úsměv.

Na cestě k mostu se potácí Bart. Rozcuchaný, zanedbaný kluk, zcela jistě pod vlivem koktejlu návykových látek. Špinavé, páchnoucí oblečení, na hlavě potrhaná kšiltovka, vrávorá a občas padá, krok za krokem se přibližuje k chodníku na mostě.
V obličeji popelavý, tmavé kruhy pod očima. Podle výrazu těžko odhadnout, co se mu hodní hlavou.

Francezka otevřela bar a už jsou tu první štamgasti. Někteří už nedočkavě postávali přede dveřmi a teď se konečně dočkali. Objednávají si své drinky a usedají na svá místa. U těchto několika mužů a žen už alkohol ovládá jejich život. Démon, který je provází celým dnem i nocí, nepřestává působit
a oni už nemají dostatek vůle k odpojení se z jeho moci.
Způsob života každého z nich, vepsal do jejich tváří příběh. Pohled do očí odráží smutné životní tápání nebo trauma, na které našli lék v alkoholovém opojení. Dává jim možnost zapomenout a na chvíli se odloučit od bolesti a utrpení, které uvnitř nesou. Časem otupěli a možná už i zapomněli, proč sem stále chodí, prolévají hrdlo a ničí si své zdraví. Jsou už závislí a den co den prohlubují svůj pád, který jednoho dne nevyhnutelně přijde.

Tou dobou stojí Bart přibližně v polovině mostu, přelezl bezpečnostní zábrany a opírá se o zábradlí. Nikdo si ho nevšímá, každý kolemjdoucí je pohroužen sám do sebe. V Bartovi se odehrává ničivý proces, který ho nutí se rozhodnout.
Jeho myšlenky jsou destruktivní a chuť k životu nulová. Stále více se naklání a pohledem směřuje dolů, jakoby ho něco přitahovalo. Výška dvaceti metrů by pro něj byla osudová.
Hlavou mu probíhá jeho život, který je od raného mládí na hraně zákona, plný špíny a nepořádku. Bez smyslu pro povinnost a odpovědnost. Nenávidí svůj styl života i sám sebe a cítí, že už nutně musí něco udělat. Změnit ho sám nedokáže, zkoušel to už mnohokrát, a tak se stále více kloní k myšlence, že vše ukončí.
Je osamělý, bez cíle bloumá životem a lék na svou nespokojenost ve zjizveném srdci našel v drogách.

V baru dole pod mostem se místa plní, konzumenti sedí i postávají a prostor ožívá svým způsobem života.
Francezka se má co otáčet, přijímá objednávky, které vzápětí i roznáší, sklízí a myje nádobí, kasíruje, pracovní den jako každý jiný. Poslouchá dvojsmyslné narážky, ale tak jak přijdou, tak i odejdou, nemá s tím problém.
Přes to, že je každý den rutinou a vše se dokola opakuje, má dnes pocit, že je něco jinak. Uvnitř hrudi vnímá napětí, pociťuje známé nutkání, a tak vychází na chvilku ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu.
Otevírá dveře, aby vyvětrala a nechává je otevřené.
Hlavou jí proběhne myšlenka na kluka, kterého dnes potkala na nádraží při cestě do práce.
Vrazil do ní a letmý pohled do jeho očí pronikl hluboko, dotkl se její duše a utkvěl jí v paměti.
Byl plný smutku a odevzdání, jakoby zevnitř sebe cítila, že nasála něco z jeho bolesti. Zná dobře ten pocit beznaděje a v koloběhu práce jej zahání.

Bart se naklání stále hlouběji, už je polovinou těla ve volném prostoru a jeho nohy už chvílemi ztrácí pevnou oporu. Žena, která ho teď míjí si ho všímá a okamžitě chápe, co se mu honí hlavou.
„Chlapče, vrať se zpátky na chodník!“ volá na něj, ale Bart nereaguje.
Neslyší její volání, je příliš zabrán sám do sebe.
Žena vytahuje mobil a vytáčí číslo Policie. Spěšně vysvětlí co se děje a čeká na jejich příjezd.
Bylo jí řečeno, ať k němu mluví, snaží se udržet kontakt. Ptá se tedy, co ho trápí, zkouší zavést hovor ve víře, že chlapce zastaví. Třeba se sám bude chtít svěřit.. Mluví vlídně, skládá slova tak, aby věta jasně vyjádřila podporu a účast. To už ji Bart zaregistroval a její hlas mu připadá známý.
Už ho určitě někdy slyšel. Možná právě to ho přiměje k tomu, aby zaměřil svou pozornost na to,
co mu začíná vyprávět.
Je to příběh o naději a víře, o síle ducha, která se skrývá v každém z nás, o píli a práci na sobě, která ji oživuje a pomáhá používat. O moci myšlenek a tvořivosti, která se s každou z nich aktivuje a otiskuje do reality náš životní příběh.
Je to záblesk světla v jeho temnotě, naděje, která ho odvrací od skoku dolů.
V té chvíli mu už policisté pomáhají vrátit se do bezpečné zóny.
Bart hledá ženu v skupince lidí, kteří postávají kolem.
Když se jejich pohledy potkají, duši mu zahalí dojetí. Zná ty oči, ten sametový pohled plný něhy.
Proniká až do hloubi duše. Paměť je zastřená a smysly ještě otupělé drogami, ale snaží se rozpomenout,  odkud.

Po výslechu na policejní stanici, končí den a Barta odváží na záchytku.
Krátce před půlnocí pozoruje míhající se odrazy světel od projíždějících aut na stropě ve stroze vybavené místnosti.
Leží a nepřestává přemýšlet, odkud zná tu ženu, která ho dnes odvrátila od skoku z mostu.
Má pocit, že se mlhovina, halící jeho paměť rozplývá a letmé záblesky prozařují obrazy, které začínají dávat smysl.

„Frenki, hoď nám sem ještě jednu rundu!“ „A dej tam prcka taky pro sebe!“ Dívka ale nikdy nepije. Tady v práci, ani jinde. „U nás je to jak u suchánků!“ ozývá se od dalšího stolu. Františka za barem rozlévá panáky a během chvíle je pokládá na stůl před hosty. Je šikovná, i proto jí majitel nechává sloužit samotnou, ví, že si umí poradit a zvládne práci za dva.

Ráno čeká na Barta čisté oblečení. Zřízenec ho nechal ležet na posteli, když ještě spal. Zjišťuje, že účet za nocleh je zaplacený a tak míří k východu z budovy. V čekárně sedí na lavičce žena. Ví, že je to Ona, přinesla šaty a zaplatila za něj. Srdce mu buší na poplach, hrdlo se svírá.
„Bartoloměji, osud nás znovu svedl dohromady.“ Bart nemůže promluvit, stojí jako zařezaný.
Před očima mu probíhá film z dětství, kdy je, sourozence, rozdělili a každý putoval do jiné rodiny.
V té době mu srdce obalila krusta, kterou se chtěl chránit před další bolestí.
Suzi je o pár let starší, vždy ho chránila, měla pochopení a něžný pohled jejích očí uměl pohladit jeho duši.
Odchází teď spolu do mlhavého rána, šťastní, že se shledali. Bart bohatší o rozhodnutí, že svůj život vezme do svých rukou. Ví, že to, co zkoušel už tolikrát, určitě zvládne. Má Suzi. Jeho cesta dostává nový směr, v srdci cítí odhodlání a sílu.

Fracezka si tiše prozpěvuje. Uléhá po těžkém dni a přikrývá se dekou. Na tváři má úsměv, i tento den zvládla.
Každodenní zkouška, kterou prochází, jí opět posunula o kus blíž k jejímu cíli.
Dvanáct měsíců je doba, kterou si určila k překonání a zvládnutí vnitřní touhy. Pak se posune dál a najde si novou práci. Zatím má za sebou sedm měsíců. Ještě pět a bude si sama sebou opět víc jistá. Už teď má skvělý pocit a usíná s radostí a vděčností ve svém srdci.
Období svého života, ve kterém si sáhla až na dno, má už za sebou. Prověřuje sebe sama, zda obstojí před lákadly a tak se vystavuje těm nejtěžším zkouškám. Její silná vůle a odhodlání uspět,
jí pomáhají zvládat práci, kde je nepřetržitě v kontaktu s tím, co dříve měla jako drogu.
Vyléčená alkoholička. I proto rozumí lidem, kteří denně navštěvují bar a svým vyzařováním vypráví příběhy, které jsou jí tak povědomé. Každý se ale musí rozhodnout sám. Každý je sám odpovědný za svůj život.  Rozhodnutí stojí na začátku změny, je to to první, co je třeba udělat, aby se rutina přestala opakovat a bylo možné zpřetrhat pouta závislosti.
Ví o tom své, před lety, po smrti matky, utápěla svůj žal nad ztrátou stále častěji v džinu. Stal se jí denním společníkem,  později už nedokázala vzdorovat a v jeho neustálé přítomnosti promarnila spoustu času.  Až do chvíle, kdy jí jednou ve snu matka ukázala směr a Františka se rozhodla, vyhledala pomoc.


Každodenní starosti a těžkosti, nebo události, které nás potkávají, působí a vyvolávají reakce.
Možnosti jejich řešení si vybíráme a někdy způsob, kterým jsme si chtěli prvotně jen ulevit, uvolnit se, nezvládneme. Vždy je však přítomná nabídka mnoha jiných cest, které vedou z temnoty ke světlu. Jen se porozhlédnout, odstranit klapky z očí.
Naděje umírá poslední, světlo prozařuje tmu a pokud se rozhodneme jej vidět, vede nás i v těch nejtěžších chvílích života.


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *