Vyděšená, desetiletá Johanka, utíká ulicí jak nejrychleji dovede. Běží bosa, stále se ohlíží, klopýtá po kluzkém povrchu oblých dlažebních kostek. Její vlnité, blonďaté vlásky, sahající až k pasu se natřásají a bílá, volná košilka až ke kotníkům, má urousané lemy. Je po dešti a cesta ještě nestihla uschnout.

Ulice je dlouhá, klikatí se mezi vysokými starými domy, nikde ani živáčka. Už se šeří a Johančinu snahu uniknout ztěžuje táhlé stoupání, což jí obírá o poslední síly. Znovu se otáčí, zakopává, dívá se, zda jí muž stále sleduje. Ano, je jí v patách. Johanka už je zcela vyčerpaná, znovu se jí podlamují nožky a v tu chvíli padá. Teď je už přímo za ní. Starší, sádelnatý muž, oblečený v umaštěném, špinavém oblečení jí dohání, sklání se a chytá jí za vlasy. Křičí, ať se postaví a hrubě jí táhne za vlasy k nedaleké budově.

Vypadá jako stará hala továrny, která už ukončila svou činnost. Vysoký strop, okna rozdělená do malých tabulek, v mnohých místech rozbitá. Všude špína, nepořádek, poničené stroje, plno povalujících se věcí, které už dosloužily.

Muž dotáhne Johanku dovnitř a zastaví se u starého, otrhaného gauče, který sem někdo odložil.

Nyní ho děvče vidí zblízka. Odulý, mastný obličej, slepené, rozcuchané vlasy, tlusté břicho, které mu leze z roztrhané, kdysi bílé košile. Hnědé, krátké kalhoty na kšandy, na několika místech záplatované, umaštěné, páchnoucí. Jeho malé oči jí propichují pohledem, po spáncích mu stéká pot, usmívá se a odhaluje zkažené zuby. Oteklé ruce s černými nehty jí pevně svírají, nemůže uniknout. Plná beznaděje a odporu se snaží z posledních sil vytrhnout a utéct. Bohužel, nepouští ji, naopak, ještě více ji tiskne a přitahuje blíž k sobě. Nemůže se bránit, drží ji za ruce, které tlačí k jejímu drobnému tělu. Teď dívku velkou silou udeří do obličeje, Johanka zavrávorá a klesá k zemi. Dělají se jí mžitky před očima a cítí ukrutnou bolest na hlavě a také teplou tekutinu, jak jí stéká po tváři. Rozbil jí hlavu a z rány se řine krev. Vidí, jak si muž stahuje kšandy a povoluje kalhoty. Johanka si přeje zemřít. „Bože, prosím,“ špitne tichoučce, ale to už z ní muž strhává šaty a Johanka už bez odporu pláče a sténá bolestí.

Nepřežila, její poslední pohled směřoval k rozbitým oknům, to vydechla naposledy.

Její drobné, zubožené tělo nalézají druhý den ráno.

Nikoho neobvinili, viník nebyl nalezen.

O pár týdnů později vyvrhne řeka bezvládné, nafouklé tělo muže.

Má rozbitou lebku, jeho odulý trup je samá modřina.

Tehdy, po zápase s Johankou, když vycházel ven z haly, utrhl se kus rozvaleného stropu,

zasáhl ho a rozbil mu hlavu. Nezemřel, omráčený dlouho ležel a když se probral, vstal a chtěl se umýt v nedaleké řece. Tam ho znovu přepadly mrákoty, ztratil vědomí, padl do vody a utopil se.

________________________________________________

Příběh Johanky nabízí společnou inkarnaci duší, jejichž role, kterých se zhostily, jim umožnily prožít utrpení a bolest a také zvrácenost a krutost.

Násilné ukončení života je třeba zharmonizovat v jiném vtělení láskou k člověku a úctou k životu. Je třeba dojít pochopení, že násilí a krutost přináší jen další nízké energie.

Vzájemné chování pozvednout na jemnost, podporu, přijetí a bezpodmínečnou lásku.

Duše bytostí pak budou žít beze strachu, v klidu a míru, milovány a přijímány.

________________________________________________


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *