Někdy se nám naskytne možnost odhalit roušku nevědomí a nahlédnout do životů, které paralelně plynou spolu s tím naším tady a teď.

Je fascinující pozorovat, jak se odvíjí a jak souvisí s těmi životy, které právě prožíváme.

Pomáhá nám to v pochopení současných situací a prožitků, pokud jsme schopni dívat se s nadhledem. Oči pozorovatele tak mohou vidět všechny příběhy ve všech časech a místech, což dává prožívanému jasný důvod a účel, a poodhalí smysl, neboť je viditelná příčina a následek.

______________________________________

Ležím na zemi, v šedém prachu a jsem schoulená do klubíčka, abych se chránila před útokem lidí, stojících v kruhu kolem mě. Častují mne urážkami, trefují se kameny, kopou do mého těla a stále agresivněji vyjadřují své opovržení.

Nemohu se nijak bránit, jsou v přesile, zbývá jen tiše snášet bolest a modlit se, ať vše brzy skončí.

Vidím sebe samu jako malou, drobnou ženu, možná dívku, oblečenou do jutové haleny a dlouhé sukně tmavě šedé barvy. Na nohou z té samé látky boty, podšité kouskem kůže.

Jsem špinavá úplně všude, na oblečení, na rukou, v obličeji. Vlasy rozcuchané, tahají mne za ně, občas dostanu pěstí. Co nejvíce stočená sama do sebe, aby mi výpady útočníků co nejméně ublížily, přemáhám bolest a snažím se přemýšlet, co jsem provedla.

Všichni v kruhu okolo jsou mí blízcí, z velké části rodinní příslušníci.

Pokřikují: „ Čarodějnice, špína, uhranula plno vesničanů, na hranici s ní “…

V první chvíli nerozumím, proč se to vše děje, vždyť jsem každému z nich i mnoha lidem ze vsi mnohokrát pomohla.

Na chvilku, za kruhem bližních okolo mne, zahlédnu lem dlouhého pláště z drahé látky.

Dochází mi, co se stalo. Inkvizitor navštívil naší vesnici, aby označil viníka. Ano, já kořenářka, která z místních rostlinek a bylin míchám směsi na čaje a masti ku pomoci všem, jsem byla nařčena a tím mi byl určen jasný ortel. Proto se mnou takto zacházejí. Strach z trestu, ničivé bolesti a kruté smrti, který inkvizitor rozdává, je vede za hranici lidského chování a dovoluje jim být v roli trestajících.

Sami se bojí a tak raději hodí kamenem, aby vypadali, že stojí na straně spravedlnosti. Ta bude za chvíli vykonána, neboť hranice se středovým kůlem už je postavená.

Náhle mne zvedají ze země, smýkají mnou ze strany na stranu, nepřestávají mne bít a mučit. Zubožená se sotva držím na nohou.

Prach a špína přilnuly ke zkrvavenému oblečení a ranám na těle. Bolest v srdci je však větší, než ta fyzická. Spolu s ní roste i nenávist a rozhodnutí se pomstít.

Jsem vlečena k hranici. Nemám strach. Vím, že to tak nenechám.

Připoutávají mne ke kůlu a dřevo se s praskotem rozhořívá. Plameny šlehají vysoko, proniká mnou ostrá bolest a hustý dým mi dusí. Nevydám jediný výkřik, mám spálené hrdlo, ztrácím vědomí, umírám.

Opouštím své tělo jako bílá substance, podobající se mému fyzickému tělu. Jen nohy nevidím zřetelně, jsou jakoby rozmazané, zahalené v mlhovině. Celý můj obraz je vlastně bílá mlhovina ve tvaru ženského těla. Vznáším se všem nad hlavami a nenávist uvnitř mne zůstává stejná, jako v době, kdy pode mnou podpálili oheň. Mé rozhodnutí pomstít se, došlo naplnění.

Takto bíle průsvitnou mne nikdo nevidí, a tak mám ulehčenou práci. Všichni, kteří se proti mně obrátili, umírají na otravu. Přišla tak rychle, že nikdo nedokázal zaregistrovat odkud.

Pomsta mi ale ke klidu duše nepomáhá. „ Kdybych tak mohla všechno vzít zpět..“

Už je pozdě, bylo vykonáno.

_______________________________________

Tento čin jednou splatím a s tímto okruhem lidí se opět shledám v podobné roli v příbuzenském poutu. Budeme mít čas a prostor vše odčinit, zharmonizovat a uvést do souladu.

Linie se pročistí a všichni se osvobodí z nízkých pout nenávisti, strachu a bolesti.

Ten, kdo prozře a poučí se, vnese do svých dalších dnů lásku, porozumění a soucit.

_________________________________________


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *