Malá Charlotka s andělskými kudrlinkami pobíhá po dvorku.

V ručičce drží hračku, červené, blyštivé kolečko, které našla ležet na zemi před obchodem, kam chodí s maminkou pro mléko.

Vesele se směje a šibalsky pomrkává po bráškovi.

Má radost, takový poklad našla poprvé.

„Kájo, dej pozor na sestřičku,“ zavolá maminka a vchází do činžovního domu, kde rodinka bydlí.

Karlík je desetiletý chlapec a svou sestřičku má často na starost. Raději by se s kamarády rozběhl za míčem, zahrál si na schovávanou nebo šplhal na blízké stromy. Teď ale hlídá Charlotu, tříleté, zvídavé děvčátko. Na kamarády musí zapomenout.

Otráveně kope nohou do písku a nespokojenost v něm roste.

„Už mi to nebaví, Charloto, pojď ke mně.“ Volá na holčičku a ta poslušně přibíhá.

„Půjdu si s klukama zahrát fotbal, ty budeš koukat, ano?“

Charlotka radostně přikyvuje a běží za bráškou na blízké hřiště za domem.

Kája se dychtivě pouští do hry. Je tak zabraný do zápasu, že na sestřičku zapomíná.

Ta se nějaký čas dívá, ale pak se začíná nudit. Chvíli si trhá sedmikrásky, potom si hází kolečkem, přeskakuje pampelišky a už je kousek za hřištěm, tam, kde začíná třešňová alej.

Pamatuje si, že dál už by sama chodit neměla, ale zvědavost je silnější. Se svým červeným kolečkem v ruce se vydává na průzkum cesty mezi stromy, na kterých dozrává sladké ovoce.

Cupitá, rozbíhá se za běláskem a přestává vnímat okolí. Motýlek mizí mezi korunami stromů a Charlotka zjišťuje, že je v místě, které vůbec nezná.

Rozhlíží se, hledá nějaký známý bod, podle kterého by se zorientovala. Nic nevidí, najednou ani neví z jaké strany přiběhla a kudy se má vrátit. Začíná pociťovat strach, chtěla by být už doma. Rozpláče se a střídavě volá Káju i maminku. Ale bratříček ani maminka neodpovídají. Společnost jí dělá jen její červené kolečko.

Tou dobou už Kája dohrál svůj zápas, kluci se rozešli domů. Smráká se a Karlík se starostlivě rozhlíží po sestřičce. „Charlotko, kde jsi?“ „Charlotooo!“ křičí stále hlasitěji a pobíhá kolem hřiště.

V tu chvíli maminka otvírá okno a volá děti k večeři. „Kájo, Charlotko, pojďte už domů!“

Karlík musí s pravdou ven a přiznává mamince, že se Charlotka ztratila. Oba se hned společně pouštějí do hledání.

Už je skoro tma, každý stín Charlotku děsí a rozrušené děvčátko stále pevněji svírá v ruce červené kolečko. Mezi stromy, už velmi blízko, zaslechne praskot větví, podobně, jako když je někdo rozšlápne. Ze křoví, které obklopuje sad, se ozývá stále hlasitější zvuk. Někdo si razí cestu křovinami, aby se dostal na cestu k aleji. Holčička strachem skoro nedýchá, plížící se temnota zahaluje kraj a to co nemůže vidět, mění její představivost na obludy a svírající úzkost, která jí nedovolí se pohnout.

Teď zpozorní, něco z dáli slyší. Zaposlouchá se a opravdu, je to volání, které sílí. Stále zřetelněji slyší opakovat svoje jméno. Poznává hlas maminky, rozběhne se za ním a sama ze všech sil odpovídá: „Tady jsem, maminkooo!“ Běží a mává kolečkem ve své ručce do tmy. Maminka i Kája svítí mezi stromy baterkami a v jednu chvíli se ze tmy rozzáří červené světlo. Pospíší si tím směrem a zanedlouho se všichni shledají. Uplakaná, vystrašená holčička vbíhá mamince do náruče.

Červené kolečko, odrazka od kola, ulomila se a zůstala ležet na chodníku. Tu pak Charlotka zvedla a jako poklad opatrovala. Teď v černé tmě, pomohla děvčátku dát o sobě vědět.

________________________________________________


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *