Učitelka klavíru

V mysli se vracím zpět do doby, kdy mi bylo asi deset let.

Vidím se ve velké třídě v budově gymnázia, jak čekám na učitelku klavíru.

Je to světlá místnost s velkými okny a na parapetech je mnoho malých i velkých květináčů s květinkami.

Převládají kaktusy. Jsou krásné, některé mají kulaté tvary s velmi ostrými, silnými ostny, jiné jsou dlouhé a štíhlé, jejich ostny tenké.

Stojí tu i konvička a tak jí v rohu třídy, kde je umyvadlo, plním vodou a začínám zalévat.

Povídám si se všemi rostlinkami nahlas. V tomto věku vnímám vše okolo sebe jinak, cítím bytosti rostlin, jejich živoucí energii a jemné vyzařování. Je to pro mě zcela přirozené. V dětské nevinnosti jsem plně  otevřená všemu, co mne obklopuje.

Tehdy, stejně jako dnes,  bych řekla, že je vše stejně živé jako já.

Když je asi polovina květin zalitá, do třídy vstupuje učitelka.

Její příchod mi uniká, jsem plně zabraná do hovoru s květinami.

Hrubým tónem zavelí, ať jdu ke klavíru.

„Proč si povídáš s kytkama?“ „Co to má za význam?“ „ Jsi snad blázen?“ Osočí se na mne a usedá ke klavíru vedle mne na druhou židli.

Z tašky vytahuje svačinu, začíná jíst, já vytahuji noty a začínám hrát.

Z levé strany, kde sedí, slyším velmi hlasité mlaskání. Je mi to opravdu nepříjemné, ale pokračuji v hraní. Pletu se, hraji falešně a v těchto chvílích slyším počítání, pr-vá, dru-há, tře-tí, čtvr-tá!

Učitelka ukazuje tužkou na notovou osnovu přede mnou a drobky z jejích úst letí přímo na notový papír.

Je to nechutné, snažím se vše vydržet a přeji si, aby už byl konec.

Na konci hodiny mi stále v uších zní slova: „Proč si povídáš s kytkama?“ „Jsi snad blázen?“

Od té doby jsem si s květinami už nepovídala. Uzavřela jsem se více do sebe a jako ochranu před hrubostí, jsem tento proud komunikace přestala používat.

Až o mnoho let později, kdy jsem se začala rozpomínat na určité dovednosti, pomalu jsem obnovila i tento způsob kontaktu s rostlinami, kameny a se světem jiných, zdánlivě neživých bytostí.

Nyní je vše odpuštěno. Vzpomínkou z dětství mohu znovu projít už bez emocí.

Děkuji sama sobě, že jsem odpustila, propustila a s lehkostí mohla jít dál.

I když jsem později měla úplně jinou učitelku klavíru, nádhernou bytost, která mne láskyplně vedla, u hraní jsem nezůstala.

Děkuji za toto období, bylo krásné být součástí těch tančících tónů, které hladí, dojímají i rozechvívají srdce a duši.

_______________________


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *