Běžím přes vesnici, cesta se stáčí dolů do údolí. Stále utíkám, už se smráká, občas klopýtnu o kameny, ale pořád mě to nutí k pohybu. Srdce mi buší, jsem udýchaná, cítím zrychlený tep i jak se mi horko rozlévá celým tělem. Už mám všechna obydlí za zády a čeká mě táhlé stoupání. Zpomaluji a teď už krokem zdolávám dlouhý kopec přede mnou.

Cesta vede do lesa. Je opředený mnoha historkami, nikdo už neví co je skutečně pravda, nikdo by do lesa po setmění nešel. Hustý, divoký porost působí temně i za bílého dne. Sluneční paprsky ho neprozáří.

Dýchá chladem, hnilobou a stinné kouty dávají představivosti možnost vytvořit děsivé domněnky toho, co se v nich skrývá.

Jsem poháněna silným vnitřním pocitem, ten mi postrkuje a tlačí vpřed. Znovu se dávám do běhu. Blížím se k okraji lesa, už ho mám na dosah.

Chvilku zaváhám, ale nezastavuji se. Vbíhám do ponuré zeleně. Cesta je zarostlá, je třeba přeskakovat kořeny, spadlé kmeny stromů i odklánět bujně rostoucí větve.

Prodírám se pořád hlouběji a hlouběji. S hloubkou je průchod stále víc znemožněn hustějším porostem křovisek, spletitých travin i spadlých, rozkládajících se těl stromů.

Vnitřní pocit sílí, je stále palčivější. Nemohu se zastavit a odpočinout si. Postupuji pomalu a s každým dalším krokem přibývají škrábance a odřeniny.

Jedna historka temného lesa přivádí pozornost do jeho samého středu. Do místa, kde se tyčí do výše několik ostrých skalních těles, vyčnívajících nad okolním stromovím. Jako stín je halí kolem dokola blízko stojící silné kmeny a křoviny. Při pohledu z výšky působí skály jako majáky, které viděny z velké dálky, udávají jasný směr.

Jedna z nejvyšších má na horní části plošinu, na níž je několik kruhovitých útvarů, z kamenů vyskládaných ohnišť. Jsou velká. Plameny ohňů, které zde hořely, plápolaly vysoko k nebi a byly viditelné ze široka, daleka. Dávné příběhy vypráví o každoročních rituálech, které se na skalním útvaru s plošinou odehrávaly.

Shromažďovaly se zde bytosti, hrůzného vzhledu i charakteru.

Jejich ryk při tanci mezi ohni, které plápolaly až do rozbřesku, děsil všechny, jenž jej mohly zaslechnout.

Už nemohu dál, nohy se podlamují, rozdrápaná kůže krvácí. Na chvíli musím usednout a vydýchat své zničené tělo. Není to na dlouho. Opět ten palčivý pocit v hrudi. Vstaň, běž, teď není čas na odpočinek. Sbírám poslední síly a postupuji dál houštím. Jsem vnitřně vedena, kam, budu vědět až tam dojdu..

Už jsem velmi hluboko a začínám vnímat, že nutkavý pocit uvnitř mne slábne.

Cítím, že budu brzy na místě.

Odhrnuji větve z cesty a přede mnou se objevuje malá paseka, uprostřed níž stojí dřevěné obydlí.

Napadá mi, kde se tady, uprostřed lesa, vzalo, kdo ho postavil a proč.

Vnitřní pocit velí vejít dovnitř.

Jedna místnost, pustá, bez známek života.

Rozhlížím se a v tu chvíli zachytím stín v rohu, který nabírá stále zřetelnějších tvarů.

Bytost malé postavy, v černých šatech až na zem, dredovité vlasy svázané kusem látky nad hlavou. Stále nevidím do obličeje. V záblescích světla, které prozařuje mezi škvírami dřevěného domku, se objevuje jemná, velmi bledá tvář. Před sebou vidím zvláštní dívku. Výraz jejích hlubokých očí je smutný, v srdci cítím její bolest, kterou je naplněná. Nemluví, ale uvnitř sebe vnímám její řeč, jenž je mi tak blízká.. „Děkuji, že jsi tak rychle přišla. Je nejvyšší čas, musíme se vydat na cestu.“

Slyším zevnitř sebe zcela zřetelně.

Pocit, že se nemám na nic ptát mi umlčí.

Vycházíme z obydlí a rychlou chůzí míříme do samého srdce lesa.

Jakoby se husté větve samy odkláněly z cesty. Postupujeme rychle, porost nám otvírá průchod.

Po chvíli se před námi vynoří kolmé stěny skalisek.

Dívka mne vede k té nejvyšší skále s plošinou na vrcholu.

„Teď vyšplháme nahoru“, zachytím její řeč ve svém srdci.

Pomalu se drápeme po strmé kamenné stěně, využíváme různých výčnělků a postupujeme stále výš.

Konečně jsme nahoře, už snad nemám žádnou sílu, uléhám na plošinu a oddechuji.

Ona stojí vedle mne a její zrak směřuje doprostřed okrouhlé plochy.

Tři z kamenů vytvořená ohniště přitahují můj pohled.

Všechny mají uvnitř vystavěnou vysokou dřevěnou hranici, jen jí zapálit.

Opět vnímám její pokyn uvnitř sebe, abychom se schovaly za velký kámen opodál.

Obě se nyní krčíme za kamenem a vyčkáváme. Nevím na co, ale uvnitř sebe cítím, že to nebude nic příjemného.

Nyní je ve vzduchu vnímatelné vzrušení z toho co se chystá.

A zanedlouho se na obloze objevuje obrys postavy, která se rychle přibližuje.

Když je na dohled, chce se mi vykřiknout, ale dívčina mi uklidňuje.

Je to ohyzdná baba, která přilétla na koštěti. Nevěřím svým očím, je to tak, jak vypráví legendy.

Vzápětí přilétá další a další. Nemohu je spočítat, jsou stále v pohybu, rejdí sem a tam a vydávají příšerné zvuky. Zacpávám si uši a dívka mi znovu chlácholí a utišuje, abych přemohla strach a zklidnila se. Její blízkost hladí mé srdce a rychle uvolňuji napětí.

Ohně už v plné síle hoří a babizny za nesnesitelného ryku poskakují okolo nich.

Jakoby dlouhý čas čekaly na tento okamžik. Je to jejich chvíle ke společnému temnému rituálu.

Seřazují se v kruhu kolem středové vatry.

Pro nás pravá chvíle, abychom se velmi tiše vyplížily z úkrytu.

Dívka směřuje do místa, kde baby odložily svá košťata.

Rychle jedno chytá a usedá na něj. Současně mne vybízí ať si sednu za ní.

A už se obě dvě vznášíme nad plošinou.

Srdce mi buší vzrušením. Nemohu tomu stále uvěřit. Letíme.

Nezůstaly jsme však bez povšimnutí.

Baby nás zpozorovaly a už míří za námi. Když se ohlédnu, vidím shluk černých těl, která jsou nám v patách. Za děsivého povyku zkracují vzdálenost mezi námi a stále se přibližují.

Dívka je v klidu. Ví přesně, co dělá a kam směřuje. Letíme těsně nad vrcholky stromů. Před námi skalisko, míříme přímo na něj. Chce se mi vykřiknout, ale opět v nitru vnímám silné uklidnění.

Ve skále je sotva znatelná štěrbina, prolétáme a obě nohy škrtnou o její kamenné hrany.

V naprosté tmě přistáváme a děvče mne vede hlouběji do jeskyně.

Pohybuje se s jistotou, zná tu každý výčnělek.

Krčíme se za ten největší a vyčkáváme.

Babizny si skalní průrvy nevšimly, ale obě víme, že to nebude na dlouho.

Proč jsem všeho toho součástí? Kladu otázku, ale odpověď nepřichází.

Už jsou tady. Pomalu jedna za druhou vlétávají do temnoty za námi.

Ani nedutáme, snažím se klidně dýchat, abych ztišila své srdce, které duní uvnitř mé hrudi.

Baby se shromáždily uprostřed prostoru a intuitivně načítají okolní prostředí.

Na tuto chvíli má průvodkyně čekala. Rychle se zvedá, pevně svírajíc mou ruku. Nyní společně běžíme ke štěrbině a v mžiku jsme venku. Pomocí formule, které nerozumím, zavalí dívka průrvu ve skále a uvězní tak všechny čarodějnice uvnitř. Neskutečný řev, který se ozývá z nitra jeskyně mi trhá ušní bubínky. Skalisko se začíná třást, jak se báby uvnitř vztekají. Kámen ze vchodu však neodvalí. Síla kouzla jej nechala vrůst do kamenných stěn průrvy a jejich čáry na něj nestačí.

Nasedáme na koště, které jsme s sebou vynesly ven a odlétáme zpět na plošinu.

Ničemu nerozumím. Proč to všechno děláme a jakou v tom já hraji roli? Pokládám otázky, ale

opět bez výsledku. Na vrcholu skaliska se posadíme proti sobě a dívka začne vyprávět.

Nyní nahlas hovoří o tom, co předcházelo našemu setkání.

Její hlas je jemný, stejně jako její tvář, je mi tak blízká..

„Před mnoha lety jsem se narodila rodičům ve vesnici za lesem. Ještě jako batole mne odnesly babizny z louky za domem, kde maminka sbírala bylinky. Nikdy mne nenašli. Byla jsem vychována jako dítě čarodějnice, mezi magií a kouzly v ponurém prostředí lesa.

Duši člověka se však nepodařilo zničit. Stále jsem v sobě vnímala světlo, které, i když slabě, stále zářilo.

Nedovolovalo mi provádět temná kouzla tak, jak po mě báby vyžadovaly.

Umístily mne tedy do dřevěného obydlí na pasece, kde jsem byla ponechána napospas přírodě.

Les a já jsme uzavřely přátelství a vzniklo pevné pouto, které trvá dodnes.

Naučila jsem se mnoho od bytostí magického porostu, který mi obklopoval. Učili mne vnímat srdcem a sjednotit se s okolní přírodou tak, abychom splynuly v jednotě.

Babizny unášely malá děvčátka, z kterých vychovávaly své následovnice. Jen u mne se jejich záměr nezdařil. Bytosti lesa mi prozradily můj původ i to, kdo jsou moji rodiče a také, že mám sestru.

Ty jsi má sestra. Máš v sobě stejně zářivé světlo, jako mám já.

Proto jsi vnímala mé volání ve svém srdci a řeč uvnitř sebe, kterou jsem k tobě hovořila.

Tvoje energie se spojila s mou a jen takto jsme mohly babizny přemoci.

Děkuji ti. Takto už nikoho neunesou, zůstanou uvnitř skály, neboť kouzlo, kterým jsou uvězněny,

je pro ně nemožné zlomit. Jejich moc je nad sesterskou láskou bez účinku. Láska je jediným klíčem k překonání temných sil.“

Dívka domluvila a v mém srdci se rozlil hřejivý pocit souznění.

Už rozumím svým pocitům blízkosti, dívka je mou sestrou, o které mí rodiče jen sem tam, velmi smutně, utrousili pár slov a já nabyla dojmu, že zemřela.

„Teď se můžeme spolu vrátit domů.“ Nabízím sestře ruku a společně odcházíme ven z lesa směrem k vesnici.

_____________________________________


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *