Na okraji temného, hlubokého lesa, který vytváří nepropustnou, divokou ochranu před okolním světem, žije žena. Svým magickým umem pomáhá ostatním. Zná tajemství všech bylin, kořenů, stromů, minerálů, hub a jiných plodů a darů přírody.

Sbírá je, suší, drtí, vaří odvary a léčivé lektvary, které pak předává potřebným.

Moudrosti léčení jí učil les samotný, neboť dokáže komunikovat s jeho duchy a bytostmi, které stráží tajemství jeho přírodních pokladů. Miluje vše, co jí obklopuje, divokou přírodu se všemi jejími obyvateli a jejich vzájemné propojení pomáhá komunikaci, která mezi nimi plyne beze slov.

Ženino skromné obydlí stojí na malé mýtince na okraji lesa, jenž její příbytek obklopuje ze všech stran, kromě jediné části vpředu, kde se otvírá pohled do zelených luk, mezi nimiž vede velmi úzká, těžce postřehnutelná cesta, okolo níž se vine lesní potůček.

Ten, kdo po cestě kráčí, ví přesně kam a za kým jde.

Žena umí lidem pomoci i s velmi vážnými zdravotními problémy, zachránila mnoho životů.

Žije ve zdánlivém osamění, její přírodní, elementární společníci jsou pro ostatní neviditelní.

Dřevěný, čtvercový domek má zaoblené rohy. Uvnitř, uprostřed jediné místnosti celého obydlí, je kamenné ohniště, které málokdy vyhasíná. Nad ním visí černý, opálený kotlík, ve kterém se po většinu času stále něco vaří.

Na dřevěných stěnách, jejichž výplní jsou hustě spletené větve a mech, se pohupují váčky různých velikostí, plné léčivých čajů a dalších směsí i do malých otýpek svázané rostlinky k usušení, které na rozdrcení a namíchání teprve čekají.

Pod malým okénkem přírodní lože, vedle stůl a jedna židle.

To je celé její království, skromné, ale účelné.

Vzhled ženy působí nenápadně, ale vždy upraveně a čistě. Dlouhé tmavé vlasy svázané nad temenem, jednoduché, jutové šaty, sahající až ke kotníkům.

Věk okolo čtyřiceti let, štíhlé postavy.

Na krku několik amuletů z kůstek, kamínků a peříček.

Tvář ženy je zvláštně krásná, zejména její oči.

Při jejím pohledu člověk cítí, že nahlíží až do morku kostí a čte si o něm informace, které o sobě ani sám neví. Skoro nemluví, jen tehdy, když dává pokyny, jak užívat její přírodní medikamenty.

Tak plyne čas a jednoho dne navštíví domek u lesa starší muž, který má zdravotní potíže.

Trápí ho špatné trávení. Dostane jeden z váčků s pokyny, jak čaj připravit a pít.

Za několik dnů se vrací, velmi rozzlobený a chystá se ženu potrestat. Nápoj mu způsobil ještě větší problémy a cítí se o mnoho hůř. Vysvětlení, že stav se může zpočátku zhoršit, neboť se tělo potřebuje zbavit škodlivin a jedů, je zbytečné.

„Ty couro, cos mi to dala za driják!“ „Tos mi udělala schválně!“ „Mrcho, myslel jsem, že chcípnu, jak mi bylo zle!“ uráží ženu hrubými slovy, ale když vidí, že se jí to nedotýká, jeho zloba roste a uchyluje se k násilí. Chytne jí a srazí k zemi. Žena se brání, nedá se tak lehce, škrábe i kouše, bije ho pěstmi, ale nakonec, po dlouhém boji, když už vyčerpá své síly, se jí zmocní a znásilní jí.

Až je spokojen, nechá ženu ležet zuboženou na zemi a odchází ven před domek.

Leží, ponížená a zbitá, přemáhá bolest a nenávist, jenž každým okamžikem roste.

Hlavou se jí honí mnoho myšlenek, a v jednu chvíli má jasno.

Ve stejném okamžiku se muž vrací do obydlí.

„Dělej, dej mi něco, po čem mi bude líp, hni sebou!“

Křičí už od dveří a vyžaduje novou směs bylin, svůj nový medikament, který mu konečně pomůže.

Žena ztěžka vstává a pomalu, s bolestí při každém kroku, dojde k zavěšeným váčkům.

Jeden vybírá a tiše ho podává muži. Ten se jen ušklíbne, vytrhne jí byliny z rukou a beze slova odchází.

Ona ví, že se hrubián už nikdy nevrátí. Umírá v bolestech a jeho poslední myšlenka je na pomstu. Jeho život vyhasíná se srdcem přetékajícím zlobou a nenávistí.

Ano, její plán byl ublížit mu, potrestat ho za to, co udělal.

Odnesl si váček se silným jedem.

Vědomí, že je mrtvý, její vnitřní pocit zhnusení, odporu i viny nezmírňuje.

Trápí se každý den až do chvíle, kdy sama stejným způsobem ukončuje svůj život.

____________________________________________

Bylinkářka, zvyklá lidem pomáhat, nesnesla pocit viny, že způsobila smrt člověka. Tíhu s sebou táhla do chvíle, kdy už ji nemohla dál unést. Zvolila útěk v podobě sebevraždy.

____________________________________________

Pokud odpustím druhým a prvořadě sama sobě, očistím se a ulehčím si od tíživých emocí, které mne sžírají.

Odpustit neznamená souhlasit s tím, co mne potkalo a způsobilo mi bolest, pocit křivdy nebo jiné prožitky, které vyvolávají nepříjemné emoce a trýzní moje srdce.

Odpuštění je o odevzdání těchto emocí minulosti. Jejich propuštění od sebe jako balónku, který unáší vítr.

Uvolnit – odpustit, jako otočením kohoutku, zátěž ze svého života. Vizuální představa tohoto procesu, jak ode mne odtéká to bolestné, co mne mučí, umocňuje očistu.

Zážitek lehkosti a osvobození je odměnou za vynaloženou práci.

Pokud se mohu podívat očima pozorovatele s nadhledem na celou situaci, uvidím, co mi přijatá životní lekce naučila a kam jsem se jejím pochopením posunula. Zvládnutí těchto učebních úkolů a pochopení z nich plynoucí, mne posouvá dál.

Odpuštění je velmi silný nástroj k nalezení klidu, míru a prozáření srdce.

Vnese do života novou svěží energii a radost z jeho prožívání v lehkosti.

_____________________________________________


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *