K zemi se snáší bílé vločky jako peříčka a halí krajinu do měkké peřinky.

Bílo, bílo, všude bílo.

Sníh se třpytí v měsíčním svitu a zářivé jiskřičky probleskují mezi stíny stromů.

Tajemný pohled na vše přikryté a čisté připomíná výjev z pohádky.

Je Štědrý den, blíží se půlnoc a posvátnost celého dne nabývá na síle.

Brána magického světa se otevírá dokořán.

_____________

Lidé jsou rádi v tomto čase pospolu.

Potřebují procítit, že nejsou sami.

Blízkost je v těchto dnech důležitá.

V kostelíku pod lesem začíná půlnoční mše.

Lidé přišli, aby si poslechli slova plná lásky a porozumění a společně si zazpívali.

Jsou tu i dvě děti. Nespí v teplých postýlkách. Postávají u matky a menší chlapec se jí drží za ruku.

Kája je pětiletý, drobný hošík. Vyrůstá bez otce v chalupě na konci vesnice. Děvče jménem Anička, je starší o pár let, její dlouhé, plavé vlasy svázané do copů jí zdobí záda.

Matka se má co ohánět, aby děti sama uživila.

Na konci mše se lidé objímají a přejí si hezké vánoční svátky. Loučí se a odcházejí do ticha noci ke svým domovům.

Anička s Kájou si cestou domů užívají čerstvě napadaný sníh. Křupe jim pod nohama a děti se radují a hází jej na sebe. Jejich chalupa stojí až na konci vesnice, mají to od kostela nejdál.

Cesta vede mírným stoupáním okolo hřbitovní zdi. Tady se Kája chytí matky za ruku. Anička jde vedle něj. Ve chvíli, kdy míjí kříž, který převyšuje kamennou zeď, uvidí maličká světýlka, blikotající přímo nad ním.

„Maminko, co je to?“ zeptá se Kája. „To nevím.“ Odvětí matka. „Pojďte děti, raději zrychlíme“.

Už stojí před vrátky, ale za ně už nevkročí.

Přímo před jejich očima se v plné síle rozzáří světýlka ze hřbitova.

Je jich pět, točí se v kruhu a zdá se, že jejich záře nabírá na intenzitě.

Děti se bojí a matka se rozhodne k činu. Sundá z hlavy šátek a mává s ním tam a sem, snaží se světla rozehnat, jako by to byly mouchy.

______________

Ema jde zasněženou cestou přímo k lesu. Rozhodla se v dnešní den obdarovat zvířátka. Nějaký čas sušila chléb a v době zrání nasbírala jablka, která schovala do sklepa. Nyní vše v košíku vláčí sněhem a nechává za sebou hlubokou stopu.

Jde sama. Matka musela do práce i dnes a zdrží se. Tak si řekla, že zvířátkům jídlo odnese i bez ní.

Krmelec je hned zkraje porostu, blízko cesty. Za chvíli ho uvidí.

Ještě pár kroků a bude na místě.

Košík se zdá být stále těžší. Ruce už umdlévají pod jeho tíhou a nožky se unavily zdoláváním závějí. „Už tam budu“. Dodává si sil a postupuje stále pomaleji.

Teď, když stojí před krmelcem, těžce oddychuje.

Po chvilce vytahuje ovoce i chléb a vkládá je na seno do krmítka.

Z hloubi lesa je slyšet vzdálené houkání sovy.

Zvuk se nese mezi stromy a dává tak vědět o nočním lovu dravce.

Ema najednou pociťuje strach. Smráká se a les začíná vypadat strašidelně.

Asi měla raději počkat na matku..honí se jí nyní hlavou.

Devítileté děvčátko teď zkoumá očima každý stín a nakonec se s prázdným košem v ruce

rozbíhá k domovu.

______________

Před chalupou nad hřbitovem matka rozhání pohybující se světla, ale nedaří se.

Velikost světýlek se zvětšuje, intenzita záření sílí. Teď už jsou velká jako lidská hlava a stále rostou.

Matka bere děti a dávají se na útěk zpět k vesnici.

Na chvíli to vypadá, že světla nechali za sebou.

Ale jen co zvolní, objeví se znovu, přímo před nimi. Krouží blízko nad jejich hlavami a vydávají jemný, bzučivý zvuk.

Běží směrem ke kostelu, ale světla je stále sledují.

Vbíhají dovnitř svatostánku a směřují před hlavní oltář.

Zde matka klesá na kolena, děti tiskne k sobě a prosí o pomoc.

Světla tančí okolo nich a jemné bzučení jakoby chtělo uklidnit jejich paniku a rozpustit strach.

Matka vnímá tento záměr a pocit v hrudi jí potvrzuje, že se nemýlí.

Uvolní se a začne sledovat zářivé útvary jinýma očima než dosud. Nyní už beze strachu vidí, že světla mají jasně zářivý střed a ten změnou své intenzity mění jejich velikost. Intuitivně cítí, že jí chtějí něco sdělit. Uvnitř sebe zachytí impulz, který velí vyjít ven. Vychází s dětmi před kostel, kde se třpyt hvězd noční oblohy se odráží v bělostné, sněžné přikrývce. Pohádkový výjev však nevnímá. Pozornost je plně zaměřena na niterné pocity, které vedou její kroky. Už jsou všichni opět u hřbitovní zdi, nyní ale mění směr cesty a brodí se závějemi nad hřbitov. Světla je vedou na vysokou stráň nad hřbitovem, sousedící s lesem, který se majestátně rozprostírá nad celou vesnicí. Teď v noci působí tajemně. Stoupají k lesu čerstvým sněhem, boří se až ke kolenům do bílé, studené peřiny, ale nevzdávají to a pokračují dál tak, jak je světla vedou. Najednou Kája vykřikne. Přímo před ním leží ve sněhu lidské tělo. Matka i sestra se sklání nad ním a poznávají Emu, holčičku z domu na náměstí.

Matka jí zvedá ze země a nese závějemi dolů do vesnice.

Děti pomáhají a nadlehčují matce dívčiny ruce a nohy.

Odnášejí Emu k prvnímu domu a prosí o pomoc. Přijíždí doktor a zjišťuje podchlazení a odřené čelo. Zahřejí ji čajem a přikrývkami u kamen a Ema se pomalu probouzí. Když nabere síly, začíná vyprávět. „Sbíhala jsem z kopce dolů a zakopla o něco ve sněhu. Pak už si nic nepamatuji“.

Možná kořen nebo kámen, stráň jich je plná.

„Co to bylo za světla, která nás k Emě dovedla? A kde jsou teď?“ hovoří matka sama k sobě, ale na odpověď nečeká. Intuitivně vnímá, že pomoc, která Emu zachránila, nebyla z tohoto světa.

Rozloučí se a kráčí s dětmi domů, do své chalupy na konci vesnice.

Proč se po Emě nikdo nesháněl? Její maminku odvezli do nemocnice, v práci omdlela a nemohli jí vzkřísit. Už je na tom lépe a Emu vezou za ní, aby byla do rána na očích lékařů.

Zářivá světla, která přivedla malé dívce pomoc, už nikdo nespatřil. Zmizela.

Události tohoto magického večera se pak dlouho vyprávějí mezi vesničany jako tajemný příběh, který nebyl nikdy objasněn.

______________


0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.