Letím prostorem, mohu vnímat pouze rychlost a proud vzduchu, který cítím v obličeji a po těle.

Vše se míhá takovou rychlostí, že okolní realitu mohu zaznamenat jen jako rozmazané šmouhy.

Mé tělo je hlavou dolů a sílí pocit, že jsem nasávána do trychtýře, který se přede mnou zužuje. Mysl nedovolí vzpomínku na minulost, ani se zabývat budoucností. Je to krásné a osvobozující.

Jsem tady a teď. Necítím strach, nechávám se s odevzdáním nést a užívám si let. Zažívám zvláštní povědomý pocit. Hledám slova, jak ho popsat.

Teď pozoruji, že se pohyb zpomaluje. Vnější síla mne otáčí nohama napřed, trychtýř mne stále nasává a prostor pode mnou se přibližuje.

Nyní už zlehka dopadám do jeho středu. Nohy se dotknou pevné opory, stojím. Jsem obklopena tmou. Zvedám ruce a snažím se nahmatat okolí.

___________________________

Vyjeli jsme do hor. Dnes jsme jen ve dvou. Polezeme na příkrou sklaní stěnu. Je to výzva, takovou obtížnost jsem ještě nezdolávala. Těším se, jdeme na to.

Už jsme vysoko. Chvílemi pociťuji závrať. Nerozumím tomu, závrať nemívám, je to poprvé. Prodýchávám to, zklidňuji se, je to lepší. Pokračuji ve výstupu. Vnitřní pocit velí stůj, dál už ne. Nechce se mi poslechnout, vždyť už jsem tak blízko vrcholu. V ten moment, kdy si říkám, že to zvládnu a lezu dál, uklouzne mi noha a podklesnutím těla se láme výčnělek, kterého se držím. Jsem zajištěná, zůstávám viset na lanech. Srdce hlasitě buší, cítím ho až v krku. Houpu se a chci se chytit stěny. Nejde mi to, začínám panikařit, je třeba se uklidnit.

____________________________

Tma, která mne halí je nepropustná. Ruce šátrají, ale nic nemohou najít. Sahám tedy na zem a při tom pomyslím: „Kéž by tady bylo aspoň trochu světla.“ V tu chvíli, jako přepnutím vypínače, tma mizí a světlo protrhává její háv. „Ještě víc světla!“ Dodávám a okolí je rázem prozářeno bílým světlem, jehož zdroj ale nevidím. Nacházím se ve zvláštním prázdném prostoru. I když název prostor, není vhodné pojmenování. Nevnímám výšku, šířku, ani hloubku. Nikde nic. Všude bílé světlo. Záměr nahmatat zem, vede ruce dolů, k mým nohám, ale zjišťuji: „ Není tu nic pevného!“

Tím, na čem stojím, mé ruce prostupují, necítí žádnou překážku.

Objeví se myšlenka: „Ráda bych teplý písek pod nohama.“ Hned, v ten stejný okamžik, mám pod chodidly teplý písek a ruce se noří do jeho jemných vrstev.

Nyní chápu, že jsem někde, kde tvořím realitu silou mysli. Je to úžasné. Začínám si hrát, tvořit, jsem tím zcela pohlcena. Rozpomínám se, není to nové, ovládám tuto činnost od nepaměti.

Jsem tvůrce, je to přirozené. Jen se v plné víře v sebe sama, nezatěžkána myšlením na to co bylo, nebo bude, koncentruji na myšlenku. Bez prodlevy je okamžitě realizována. Tady čas není.

Vše se uskutečňuje v jednu a tutéž chvíli.

Vše je prožíváno ve stejný moment. Tady a teď.

Radost, lehkost, svoboda, žádná omezení, vědomí své vlastní moci v propojení s vše přesahující inteligencí, která je všude přítomná. Jsem Doma.

_____________________________

Panika ustupuje, vědomý dech mne zklidňuje. Zhoupnu se víc, abych dosáhla na stěnu a najednou letím. Co se stalo nevím, nepřemýšlím o tom. Má plná pozornost je věnována letu. Tělo nabírá rychlost a je vtahováno dolů, do zvláštního tunelu ve tvaru trychtýře.

Je tady a teď. Minulost odvál čas a budoucnost je v nedohlednu.

Užívám si let. Chladivý vítr cuchá mé vlasy. Uvnitř hrudi roste pocit, že se vracím někam, kde to dobře znám. Do místa, kde je můj Domov.

______________________________

Prožitky z jiných úrovní bytí. Dva světy, které se prolínají.

Který u nich je skutečný, který je snění? Co je realita, jak je vytvářena, co je reálné..?

Co se v nás ukrývá za super schopnosti, které v hustší z těchto realit neumíme používat?

A proč?

_______________________________


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *