Vědomí lesa

Maja se vrací zpět ve vzpomínkách a ty ji jako červená nit vedou do jednoho místa v jejím životě, jehož události zásadně ovlivnily celý jeho další průběh.

Den se probudil do mlhavého rána. Podzim je tu a s ním i krásná barevnost přírody, která v tuto dobu dýchá svěžím, chladným vzduchem.
Maja sklízí nádobí po snídani a připravuje si kávu do termosky s sebou do práce.
Pracuje venku, ve světě lesa, na čerstvém vzduchu.
Její společníci jsou stromy, které miluje celou svou duší.
Zelené Bytosti se kmeny chráněnými kůrou a větvemi vzpínajícími se vysoko k oblakům,
s kořeny zapuštěnými hluboko v zemi.
V jejich korunách ševelí vítr a každý pohyb větévky vytváří zvuk o specifické vibraci, která lahodí uchu a dovolí tomu, kdo poslouchá zklidnit své smysly a jenom tak být.
Les vnímá jako svůj domov.

Místo, které objímá celou její podstatu a ona splývá s jeho klidem a harmonií.
Každý den s úctou pozdraví vše živé a teprve potom, až se vzájemně propojí, začíná se svou prací.
Vysazuje mladé stromky, čistí porost od starých větví, sleduje, jestli nepůsobí škůdci.
Celá její činnost je pomáhat udržovat rovnováhu, aby les prospíval.
Umí to i bez lidské pomoci v případě, když se lidé nepodílí na jeho drancování přílišným prořezáváním mladých stromků, nevyváženou těžbou, znečišťováním apod.
Maja je žena středního věku, šlachovité, dobře osvalené, sportovní postavy.
Krátce střižené tmavé vlasy lemují obličej ošlehaný větrem, bez líčidel a jiných příkras.
Oblečení plní svůj účel, na módní trendy si nepotrpí.
Dnešní den se trochu ochladilo a tak si navlékla čepici, která ji ochrání před ztrátou tepla.
Je zvyklá pracovat sama, moc toho nenamluví, nejraději zaměřuje svou pozornost na přírodu a na pocity ve svém nitru.
Každý den vnímá jinak, les není nikdy stejný, stále se mění a vytváří nové možnosti pohledu
a tak i celková atmosféra záleží na tom, jak se živoucí porost probudí a jaký zaujme postoj.
Ráda to sleduje, dovolí svému vědomí roztáhnout křídla a proletět se kdekoliv si představí mezi těly stromů, ale i nad nimi, v jejich korunách nebo i výš, stejně jako ptáci, vysoko v oblacích.
Její bohatá představivost předkládá možnost putovat i pod povrchem ve voňavé hlíně
a proplétat se pod zemí stejně klikatě, jako členité kořeny a kořínky zelených obrů i malých, čerstvě vzrostlých křehkých adolescentů.
Bohatost každého dne přináší Maje radost a plní ji vitální energií.

Na poli, vedle lesního porostu, zastavilo auto.
Uzavřená dodávka zelené barvy nenápadně splývá s okolím.
Nikdo nevystupuje, auto stojí, zvenčí není znatelný žádný pohyb.
Uvnitř vozu se však odehrává drama. Zápasí zde muž se ženou, která by ráda vrátila čas a nikdy nenastoupila dovnitř. Chtěla jen svézt, ujel jí autobus a cesta domů je daleká.
Netušila, že ten, kdo jí zastavil je násilník a dělá si zálusk na nezkušenou slečnu, zářící nevinností mládí.
Přes to, že dívka působí křehce, nevzdává se a bojuje s velkou vervou o svou čistotu.
Muž má zkrvavený obličej od škrábanců a rostoucí hladina adrenalinu v jeho těle ho popouzí stále víc k tomu, co chce udělat. "Dotáhnu to do konce, máš to marný holka!" zvyšuje hlas a dívku už pomalu opouští síly.
Teď jí drtí svým tělem k sedadlu a ona se nemůže hnout. Rukama hledá, jestli jí něco nepomůže, až z boku vedle sebe nahmatává cosi jako tyč. Je to velký železný klíč, kterým se utahují šrouby na kolech.
Šátrá tak dlouho, až se jí povede pevně ho chytit do ruky. To už z ní řidič strhává šaty a je stále hrubější ve vyjadřování. Začíná s nadávkami, což ho hecuje k dalšímu násilí.
Žena se vší silou rozmáchne a udeří ho klíčem do hlavy. Rázem je klid. Zápas ustává a muž zůstává ležet na dívčině těle bez hnutí. Rychle ze sebe odvalí jeho tíhu, otvírá dveře a běží, jak nejrychleji to jde směrem k lesu. Brzy jí stromy poskytnou ochranu a porost jí uschová do zeleně.
Udýchaná, sotva popadá dech, zpomaluje a jde stále hlouběji, až nabude pocitu, že je v bezpečí. Usedá na zem a pláče.

Maja dnes není daleko od cesty, slyší praskání větví a smutný nářek. Nachází vystrašené, potrhané děvče a hned jí dochází, co se přihodilo. Obléká dívce svou bundu a volá Policii.
Jsou tu rychle a muže, který leží v tratolišti krve mají v registru.
Není mrtvý, asi otřes mozku. Třeba mu to pomůže k jinému myšlení a pochopí, že násilím se ničeho nedobere. A pokud ano, negativní se vrátí tam, odkud vyšlo v nepředvídatelné formě jako bumerang v zesíleném úderu.

Maja s dívkou zůstává v kontaktu. Událost v ní probouzí vzpomínku, která jí v mládí změnila život. Cítí, že zraněná žena bude potřebovat uvolnit bolest, která tíží její srdce.
"Jako já před lety", tichým hlasem pro sebe poznamená Maja. "Bohužel jsem nemohla utéct a dopadla tak o něco hůř".
Přilnula k lesu. V zeleni, obklopená bytostmi stromů, odpustila ze svého života emoce, které jí svíraly v hrudi.
Znásilnění, které si před lety prožila, přivedlo Maju na jinou životní cestu,
jenž vedla k lásce k přírodě, k práci na sobě a umění odpuštění.
Zbavila se tíhy a splynula s vědomím lesa.
Jako jeho součást nyní žije, pomáhá mu a děkuje za vše, co jí dal a čím jí obohatil..

Příběhy se odvíjí a jejich obsah nás občas překvapí.
Jako vnější pozorovatelé máme pozici, která nám dovoluje odstup a tudíž i náhled na celistvý děj příběhu, s možností odhalit příčinu a následek.

Maja si prožila své a trauma z mládí jí otevřelo cestu k novým úrovním bytí.
Odrazila se od své bolesti a její život se změnil. Necítí smutek ani zášť, je vyrovnaná, nic jí netíží, když si vzpomene. Chybí však partner a rodina. Upřednostňuje samotu, ticho a klid.

Mladá dívka teď stojí na životní křižovatce. Bude se rozhodovat, zda se pročistí a odpustí.
Na práci se sebou bude třeba vynaložit energii.
Má se o koho opřít, Maja jí je oporou.
Až se to podaří a bude se moci ohlédnout bez emocí, život přinese další rozhodnutí.
Nechá se ovlivnit násilnickým chováním muže a upřednostní samotu?
Zvolí si partnerský život plný lásky a pochopení, aniž by v sobě musela něco potlačit?
Rozhodnutí, v jakém duchu její život bude plynout, udělá sama.
Vše má ve svých rukou.

My se rozhodujeme, vybíráme z kvanta možností, které už existují, jen si zvolit.
Vědomý výběr je vždy příjemnější než nevědomý.
Volíme si vždy, v každé chvíli, při každém rozhodnutí, ať o tom víme, nebo ne.
Tak fungují zákony Vesmíru.
Mysl tvoří naší další realitu.
Hlídat si své myšlenky a volit si tak další cestu životem je naše privilegium,
které když využijeme, staneme se vědomými tvůrci své reality.